Moment. Milující? Jen velmi naivní člověk by mohl říct, že ji milují. Jenomže jako tak velevážená rodina nesmí dát na jevo, jak jsou z jejich malé dcerky zklamaní. VždyŤ shazuje celou jejich rodinu. A teď je ještě číslo jedna v podezření případu p. uč. Myrryldová.
"To nám tak ještě chybělo!" Zabědoval Elin otec když seděl u stolu a jedl svá míchaná vajíčka. Zběsile sledoval Elizu jak se kroutí na židli. Pohled jejího otce jí byl velmi nepříjemný. Měla chuť se zvednout a odejít do svého pokoje. Jenomže to nemohla udělat. Otec by ji zase zmlátil a ona by z toho měla jen větší problémy.
Nechápala proč ji nemá rád. Snad proto, že není chlapcem? Tolik její otec touží po synovi že svou malou dcerku dohání k šílenství? Se slzama v očích tam seděla a nic neříkala. Máma před ní položila talíř s večeří a pak mlčky odešla utíraje si ruce do zástěry.
Zůstala s ním v kuchyni sama. Nic jiného než strach v jejích očích by jste teď rozhodně nenašli. Její táta se zvedl a šel do skříně na chodbě pro tu koženou věc. Nevěděla k čemu se ve skutečnosti má používat, ale věděla k čemu ji použije on.
"Vyhrň si tu košili." Nakázal klidně a sledoval jak si jeho malá Elizabeth vyhrnuje školní košili ze zad. Nebyl to hezký pohled. Vidět na tom drobném tělíčku spoustu zrůžovělých ran. Přezto to ale udělal znova a ona se musela silou kousnout do rtu aby nevykřikla. Jedna rána za druhou dopadala na její páteř a její slzy teď byly jako vodopády.
Pod těmi krutými ranami se prohíbala a brečela. Z prokousnutého rtu jí vytriskla krev ale on nepřestával. Byl jako v tranzu vždycky, když ji šlehal po zádech. Jen co přestal utekla do pokoje. Práskla dveřma a lehla si na bok na postel. Zakryla se celá peřinou a hlasitě plakala do polštáře.
Neustále se z pod její peřiny ozývalo tlumené nenávidím tě a nebo proč já? proč mi to děláš? Nakonec vyčerpáním usnula.
2024 ©